Představte si, že by UEFA nutila oba týmy z finále Ligy mistrů, aby si následující den dali ještě zápas v malém kopané. Skóre by sice bylo irelevantní, ale kdyby se odmítli zúčastnit, výsledek předešlého večera by neplatil a vítěz by musel vrátit trofej.
A co kdybychom v pondělí po Wimbledonu vytáhli šampiona a finalistu, aby si ještě hodinu a půl pinkali na už tak unaveném trávníku All England Clubu? Nebo co kdybychom po Masters přinutili celé startovní pole k partičce minigolfu? Fanoušci by se nedívali, hráči by se nesnažili, média by své články psala z barové stoličky na letišti.
Děláme ale něco jiného, když nutíme cyklisty účastnit se přepychového kritéria v ulicích Paříže během závěrečného dne Tour de France? Tato etapa, která je de facto 100kilometrovým neutralizovaným závodem, je ztrátou času a urážkou sportovní podívané. Byl nejvyšší čas s ní skoncovat, protože téměř každý zpochybňoval logiku čistě ceremoniálního posledního dne.
Inovátor nebo revolucionář?
Christian Prudhomme už si vydobyl pověst objevitele, tolik nových kopců během své 13leté vlády nad nejslavnějším závodem v galaxii už zařadil do svého portfolia. A teď se zapsal i jako inovátor. Nebo chcete-li rovnou revolucionář.
Letos je tomu právě padesát let, co se nepřetržitě dojíždí na Champs-Élysées (pomiňme loňské stěhování do Nice kvůli olympiádě). A s výjimkou dvou ročníků, jedné časovky a jednoho úspěšného samostatného úniku, se poslední etapa v Paříži pokaždé rozhodla po spurterské strkanici na cílové čáře.
Ta ale přišla až po několika hodinách nudy… Snad si to pan ředitel uvědomil, protože on a jeho tým připravili na letošek převrat v zaběhlých pořádcích. Ano, Elysejská pole budou, ale už nejspíš ne pro sprintery, protože ti budou mít plné nohy práce, aby se v pelotonu udrželi.
Během 132 kilometrů závěrečného dne se třikrát bude po vzoru loňské olympiády stoupat na Montmartre. Nejprve čtyřikrát po dlážděném bulváru dole ve městě a pak třikrát vzhůru po kostkách Rue Lepic až k bazilice Sacré Coeur. Kilometrové stoupání se sklonem 5,9 procenta. Poslední horizont jen 6 kilometrů od cíle!
Je Montmartre chyba?
Zprávy o změně se pelotonem rozšířily jako nákaza a za všechny se k ní, a to dost kriticky vyjádřil dvojnásobný vítěz Tour Jonas Vingegaard. Že prý si není jistý, zda Montmartre v závěrečné etapě bude to pravé. Zvlášť s ohledem na velikost pelotonu.
Remco Evenepoel loni do cíle olympiády přijel sám, přičemž na startu stálo pouhých 90 jezdců. I kdyby letošní Tour zažila extrémní marodku, pády a odstoupení, závodníků bude minimálně o 50 víc. „Tolik nás tam bude ve velmi úzkém stoupání bojovat o pozici. Myslím, že to přinese víc stresu, než bychom si přáli,“ strachoval se Dán nad novinkou.
Dosavadní scénář posledních etap Tour byl asi takový: odpolední start z některé z pařížských periferií, aby se dojíždělo pod osvětleným Vítězným obloukem (mimochodem další Prudhommův vynález), cestou úsměvy, fotografie, šampaňské z plastových kelímků. A teprve po nájezdu do metropole zvýšení tempa, ještě poslední marné útoky uprchlíků, nakonec seřazení sprinterských vláčků a poslední spurt jako symbolická tečka za třemi týdny, co neměla nic už měnit.
Tak to letos nebude! Protože s tím, jak je 21. etapa naplánována nyní, existuje potenciál, že se o celkovém vítězi rozhodne v poslední den. A právě to je ten lákavý scénář, který zjevně pořadatelská skupina ASO chce. Přítomnost strachu, rizika a chaosu udělá z poslední etapy nervy drásající zážitek. Jak pro přeživší v pelotonu, tak pro celosvětové publikum u obrazovek.
A je to dobře, ne? 21 etap = 21 závodů. Nebo vy snad raději malou kopanou, tenisový přátelák nebo partičku minigolfu v zelených sakách?
