Během následujících tří týdnů provedou cyklisté přibližně 400 000 šlápnutí. Ponořme se do tohoto na první pohled banálního a technicky jednoduchého pohybu, který je ale zároveň tím, jenž napříč všemi sporty obsahuje nejvíce vědeckých pojmů.
Člověk tomu už ani nevěnuje pozornost. Cyklista šlape, a je to stejně samozřejmé jako hranolky v Lille nebo žlutá čepice u silnice během Tour. Právě v tomhle kruhovém, mechanickém, ale někdy i poetickém pohybu je obsaženo celé cyklistické umění – výkonné, i když má jezdec nohy jako kobylka, a neustále se opakující. Nesmírně opakující: za tři týdny Tour, při průměru 90 šlápnutí za minutu, cyklisté provedou kolem 400 000 šlápnutí – nepočítaje rozjetí a výjezdy během dnů volna. V žádném jiném sportu se hlavní technický pohyb neopakuje tak často a v takovém objemu.
Šlápnutí je věda…
Pro závodníky je šlapání jako dýchání – děje se automaticky. Není to totiž žádná velká věda, aspoň ve srovnání s bicyklem ve fotbale nebo golfovým švihem. I tak se ale tomuto pohybu věnují podrobné studie. Hledá se způsob jeho zlepšení – úpravou tvaru součástek, změnou délky klik, přidáváním senzorů, které měří výkon (watt), otáčky za minutu (RPM), srdeční tep (BPM).
Profesionálové se tuhle mantru naučili už ve škole cyklistiky a provádějí ji instinktivně. „Patou dolů“ – ve fázi šlapnutí dolů se tlačí do pedálu pomocí hýždí, kvadricepsů a lýtek. Při zpětné fázi se noha zvedá a pedál se táhne nahoru pomocí svalů kolem holenní kosti, hamstringů a psoasu.
Tahle technika umožňuje profesionálům „šlapat do kruhu“. Dokážou vyvíjet sílu i v těch slabších fázích šlapání. Jejich pohyb nemá mrtvé body, na rozdíl od běžných cyklistů, u kterých je pohyb více trhavý, jako píst, bez plynulého tahu vpřed nebo vzad.
U špičkových cyklistů už pak není samotná technika šlapání předmětem dalšího tréninku. Když porovnáte záběry stejného cyklisty s odstupem deseti let, technicky to vypadá stejně. Pokrok se děje spíš v periferních gestech – jako je schopnost zůstat pevně v sedle nebo méně často přecházet do jízdy ze sedla. To je výsledek posílení různých svalových řetězců.
Od dob Chrise Frooma je v pelotonu v kurzu „šlapání jak na šicím stroji“. Díky více převodům na kole a vědecky vedenému tréninku mají profesionálové lepší kardiovaskulární kondici a šlapou rychleji než ve 20. století – kolem 90 RPM.
Vypadá to, že šlapou do prázdna, ale je to efektivní. Protože čím vyšší kadence, tím větší energetická náročnost. Na druhou stranu to snižuje svalovou únavu, protože svaly nemusí vyvíjet takovou sílu.
Kliky se zkracují, oválné převodníky zmizely
Ale ne všichni cyklisté šlapou stejně rychle. Optimální kadence je pro každého individuální. Například Slovinec Matej Mohorič vyhrál etapy Tour i Milán–San Remo s těžšími převody. Někteří cyklisté zvyšují kadenci zkracováním klik – části spojující pedál s osou. Dříve byly běžné délky 170 nebo 175 mm, Tadej Pogačar přešel na 165 mm a Jonas Vingegaard testoval dokonce 150 mm. Ale pozor na módu, například oválné převodníky, které používal Froome a které měly zlepšit efektivitu o 6 procent, ale nakonec z pelotonu zmizely.
V květnu Wout Van Aert sdílel na Stravě svůj rekord – ne vítězství, ne rychlost, ale výkon: 518 wattů po dobu 10 minut. Watty, vypočítané z kadence a síly, se staly zlatým standardem cyklistického výkonu.
Ukazují maximální sílu (např. sprinteři až 1700 wattů na sekundu) nebo schopnost udržet vysoký výkon (480–550 wattů po 5 minut). Je to nejobjektivnější měřítko výdeje energie a sportovního výkonu. Na rozdíl od rychlosti není ovlivněno větrem nebo počasím. Většinou si cyklisté svá čísla nechávají pro sebe – až na případy, kdy padne rekord.
Vydržíte déle než 15 vteřin?
Záběry, na kterých Pogačar útočí ze sedla, překvapily. Normálně totiž cyklista při jízdě ze sedla využívá celou váhu těla a vytvoří až o 40 wattů víc než vsedě. Ale zároveň je to energeticky náročnější, protože aktivuje více svalových skupin a snižuje aerodynamiku. Je to skvělé na útok, ale nemůžete to vydržet víc než 15 vteřin.
Jak tedy útočit vsedě? Odpovědí je silný střed těla a stabilita. Při silovém šlapání vsedě obvykle ztratíte stabilitu. Ale pokud dokážete zapojit malé svaly, držet pánev pevně, můžete být výkonný i bez zvedání ze sedla. A právě na tom Pogačar pracoval. Jeho „usedavé“ útoky nejsou tak plánované, spíš výsledkem systematického posilování.
Vsedě sice Pogačar nevyvine tolik wattů jako ze sedla, ale pohyb je úspornější a vydrží ho déle. Tím si ušetří síly, které pak může použít ve finále – třeba jako na legendárním stoupání Huy, kde Ben Healy nestačil na jeho akceleraci v sedle, i když on sám dupal do pedálů ze sedla. Vypadá to, že „tanec“ vsedě ještě neřekl své poslední slovo.
