Krajkové kalhotky vykukující zpod kankánové sukně, neodolatelný úsměv, v pozadí Eiffelovka a k tomu všemu kolo Favoritka. Nebo druhá slečna-cyklistka. Té je žlutý dres na hrudníku až příliš těsný, sukýnka v barvách vrchařského dresu a znovu podpis Patrik Saudek 25. Proč? Protože tady se opět jede na vítězství.
Dvakrát po sobě byl fanpoint na Sýkořici vyhlášen tím nejlepším ze všech, které se během největšího amatérského závodu L’Etape Czech Republic by Tour de France organizují. Loni pověstné stoupání z trasy vypadlo a při letošním jeho návratu do hry se místní rozhodli vymyslet zas cosi extra.
A tak do křivoklátských lesů vpluje třetí červnovou sobotu duch Francie, jak ho do svých obrazů zachytil pan malíř Patrik Saudek. Na zakázku vytvořil tři obrazy, do kterých svým rukopisem vepsal své nejoblíbenější téma – ženu v kombinaci s tím, o co tady půjde – kola.
„Protože ono to jde docela hezky dohromady, ne? Saudek nemusí být jen ženská, ale něco, co má nápad,“ vysvětloval autor v chystaném fanpointu u kavárny Khulna, když otevíral vernisáž svých obrazů. „Když jede holka na kole a trochu se jí zvednou šaty, může to být lascivní, ale současně půvabné. Snažím se být spíš než erotický, tak hravý, aby to nebylo jen kolo, ale ještě něco trochu víc.“
Je pro experta na ženskou krásu složité vykreslit kolo?
Já nejsem klasický malíř, který by namaloval peloton, jaký ve skutečnosti je, tu dřinu, makačku. Já do toho musím zasáhnout svým pocitem, a ten pocit není závodit, spíš se zúčastnit.
Kde se Patrik Saudek „účastní“?
Mám kolo skládačku, které je příšerně drahé, ale taky nádherné, protože ho složím do své pětistovky Fiatu a vyrážím s přítelkyní. Mám rád Poděbrady, ale jezdíme i v Praze po náplavce. Buďto směrem do ZOO nebo do Braníka, oběma směry jsou sympatické zastávky. Já se ale hlavně kochám, jedu pomalu a dívám se do krajiny.
Tak do vás vstupuje inspirace?
Stoprocentně. Na kole je toho totiž vidět spousty, nejen krajina, ale právě i lidi, jinde hezké pozadí. Když potom maluju, tak si vzpomenu, co bylo fajn. Anebo na Tour de France se rád dívám, třeba i bez zvuku. Velká televize je jako velký obraz. Takové výkony, co oni tam předvádějí, se mě samozřejmě vůbec netýkají, ale obdivuju, když je někdo takto dobrý. Vlastně v čemkoliv. Velká poklona lidem, kteří se něčemu oddali a věnují.
Trošku jsme od otázky utekli – jak těžké je „trefit“ kolo?
Malování rozhodně není nic těžkého, a když je, tak to nechci vystavovat, protože je v tom vidět ta námaha. Je to úporné, jako by umělec bez talentu chtěl namalovat obraz. Často se mě ptají, jak dlouho jsem něco maloval. To je u malování úplně zbytečný dotaz, protože to není časovka. Pokud obrázek uděláte za pět minut, může být lepší, než když ho malujete pět let.
Takže když to ve vás je, tak obraz vyšvihnete za pět minut?
To rozhodně ne, ale skicu, která se dá použít nebo dokonce prodat, můžu za pět minut vyprdnout.
Zmačkáte taky někdy ten papír?
Většinou. U pláten, když se mi něco nevyvede, jsem zvyklý udělat z toho abstrakci. Tam je mi plátna líto. Ale u čtvrtek? Tam se to holt stane. Většinou se ale snažím držet cesty, a když tou cestou jdete, tak to většinou vyjde a obrázek vznikne. Zkušenosti se hodí. Když mi bylo dvacet, kazil jsem mnohem víc než dnes.
Co je vaše technika?
Maluju růčo, tradiční cestou. Nemaluju do počítače, což se mi naprosto vyplatilo, protože technika se neustále zdokonaluje a věci některých malířů, kteří se naučili dělat grafiku do počítače, vypadají dnes už zastarale. A jsou z toho nešťastní. Pro mě je nejlepší vzít bílou čtvrtku nebo bílé plátno a něco na tom začít dělat. V mém případě pomocí tužky, pera, tuše, pak štětce olejovou nebo akrylovou barvou. Někdy s lepším a jindy s horším výsledkem.
To mají cyklisté taky tak.
Ale ti zhruba do třiceti let. Zato mně je pětapadesát a pořád šlapu.
A už Patrik Saudek oblékl žlutý dres?
Pár už jo, ale není to na mně vidět. Úspěch malíře je něco jiného než věnec na krku. Jsou to lidi, kteří vám pokládají dotazy na malování. Úspěch je, když jste trochu zabezpečení, ne moc, ale trochu jo. Že nemáte problém zaplatit složenky.
Jako měli impresionisté.
To byla jiná doba, ale takoví kluci a holky jsou dodnes. Jsou výborně talentovaní, ale nemají to štěstí a neumí se prosadit. Už táta mi říkal, že nestačí jen něco dobře dělat, ale musíte k tomu být i osobnost. A prodat, co umíte. A to je těžké. Ti francouzští kluci v předminulém století měli smůlu, že neexistoval internet a nevědělo se o nich.
Kdy se k vám dostaví inspirace? V pondělí v osm ráno stoupnete ke stojanu a už to jede?
To hodně záleží na předchozím večeru. Já vlastně nemám, co jiného bych dělal, takže když si zrovna nedělám dovolenou nebo nejezdím po vernisážích, tak prostě den začnu tím, že maluju, a skončím někdy odpoledne, k večeru. Takto to jde den po dni a život tak hezky utíká.
