Poslední týden letošních klasik odstartoval Pavel Bittner výsledkem DNF značícím, že první ze dvou kostkových Monumentů nedokončil. A byl naštvaný. Středeční spurterská semiklasika Scheldeprijs ale českému mladíkovi potvrdila, že nohy pro vrchol jara táhnou. Že nedělní královna klasik z Paříže do Roubaix by mohla vyjít. Zvlášť bude-li bláto.
Co vás na Flandrech tak nazlobilo?
Po stoupání Berendries jsem měl problém s kolem, takže jsem ho musel vyměnit a spadl jsem do další skupiny, ve které jsem pokračoval do cíle. Nějakých 28 kiláků od konce jsme najížděli na cílový okruh, Kruisberg, Kwaremont a Paterberg, ale rozhodčí nás tam ze závodu stáhli. Bez toho, že by nás nějak upozornili. To bylo trošku k naštvání, že po celém dnu dřiny ani nemůžeme závod dokončit. A to jsme ani neměli velkou ztrátu. Nevím, jaký byl důvod. Možná už trať připravovali pro holky, které jely po nás. Ty ale ještě nějakou dobu nepřijížděly, takže tomu nerozumím.
Takže si chuť hodláte spravit na francouzských kostkách? Nohy jsou silné?
Snad jo. Do Roubaix nejde jít jinak než s dobrýma nohama. Pokud jdete na start ne v top formě nebo dokonce s nemocí, což se mi stalo minulý rok, tak je to pak hodně složité vůbec závod dokončit. Neřekl bych, že jsem v nejlepší formě svého života. Vždyť je to taky moje teprve druhá klasikářská sezona a taky jsem v zápřahu od začátku roku v Austrálii. Po Scheldeprijs bych ale měl mít nohy na neděli v pořádku.
Může se vůbec cyklista na tenhle závod těšit, když ví, jak strašně bolí?
Určitě, stoprocentně. Je to jeden z nejvýjimečnějších dnů v roce, pokud nepočítáme Sanremo a Flandry. Těším se. Samozřejmě to bude hodně těžké a složité a budu z toho rozsekaný další tři dny, ale musíte se těšit a užít si to. Tak, jak to jen jde.
Co pak bolí nejvíc?
To je taková kombinace všeho. Další den jste vyčerpaní, bolí vás celé tělo i proto, že pak musíte cestovat domů, což nějaké regeneraci taky úplně nepomůže. Uvidíme v pondělí a v úterý.
Jakou největší lekci jste na Roubaix dostal loni při své premiéře?
Že je potřeba najet v co nejlepší pozici hned do prvního kostkového úseku po sto kilákách. To je hodně hektická pasáž závodu a dá se tam předejít problémům, pádům. Pak jít krok za krokem, snažit se do každého dalšího sektoru jít dobře pozičně a tak až do cíle.
Jenže na dobré pozici chce být asi tak 200 dalších borců.
To je právě problém a právě proto je to hrozně důležité. Já bych řekl, že nakonec těžší jsou ty asfaltové přejezdy mezi kostkami než kostky samotné.
Prý bude takové bláto, jako když se Roubaix jelo v roce 2021 na podzim po dešti.
Teprve v pátek pojedeme projet trať. Co jsem ale viděl fotky, tak některé úseky, kde bylo víc bláta, už uklízeli. Teď už je ve Francii zase o něco lepší počasí. Tak těžko říct, jak to bude za těch pár dnů vypadat. Já bych radši kluzko. Ten závod je samozřejmě sám od sebe nebezpečný, ale pro mě by bylo jednodušší dojet pro lepší výsledek, kdyby to bylo trošku víc technické. Za sebe bych tedy asi raději volil bláto. Možná toho ale budu litovat a příští rok řeknu jinou odpověď.
Velké téma, co teď víří pelotonem, je šikana před nájezdem do možná nejobávanějšího sektoru Arenberg. Má vás zpomalit, ale…
Já s tím úplně nesouhlasím, protože to na atraktivitě závodu ubere. Pokud organizátorům šlo o vyšší bezpečnost, tak to je špatné rozhodnutí, protože šikana to celé ještě zhorší. Každý se tam bude snažit být na první pozici a bude to mazec. Otočka o 180 stupňů na tak úzké silnici před tak složitým a důležitým bodem závodu, to bude velká mela. Nemyslím, že je na tom něco bezpečnějšího. Jasně, do Arenbergu možná budeme najíždět v nižší rychlosti, ale ten sektor pak bude o to těžší. Arenberg se běžně jezdí tři a půl minuty a teď to bude možná o minutu delší. To na náročnosti celého závodu ještě přidá.
Takže balík nespadne na kostkách, ale v té právě zátočině na asfaltu?
Přesně! Ale možná je lepší ležet na silnici než na těch kostkách. Tak nad tím asi pořadatelé přemýšleli.
Jak porazit Van der Poela? A jde to vůbec?
Ten je teď v jiném vesmíru než zbytek balíku. Tím, jakou má formu a jakou má podporu od týmu. Pro něj bude samozřejmě složité vstupovat do tak obrovského závodu jako hlavní favorit. Protože zrovna v tomto závodě se toho může stát tolik. Nikdo nemá nic jisté. Vždycky chcete soupeře porazit na férovku a ne proto, že měl pád nebo defekt. A pokud by to mělo být na férovku, tak není moc lidí, co by to mohlo dokázat.
Po Flandrech ale ukázal, že taky není nesmrtelný. Takhle vyčerpaný byl naposledy po loňském zlatém mistrovství světa.
Ten závod je dlouhý a když útočíte 50 kiláků do cíle, tak zákonitě do cíle přijedete vyfluslí. Klobouk dolů před tím výkonem a uvidíme, s jakou formou přijede v neděli.
Vy už víte, jaké dostanete úkoly?
Taktická porada teprve proběhne. Do závodu ale jdeme s tím, že lídry budou John Degenkolb a Nils Eekhoff, který má za sebou dobrou klasikářskou kampaň. A pro Johna je to vždycky nejlepší den v roce, kdy do toho šlape jako blázen. Roubaix je jeho nejoblíbenější závod.
Jaký výkon, výsledek vás uspokojí ?
Já osobně chci předvést co nejlepší výkon, jaký budu moct. Abych mohl přijet k týmovému autobusu a vědět, že jsem odvedl své maximum, že jsem byl platný jako týmový parťák. A taky abych si zasloužil tu slavnou sprchu na velodromu.
To musíte ale spěchat, aby ještě zbyla teplá voda.
Já slyšel, že je tam vždycky jen studená. To nebude možná tolik příjemné, ale zkrátka tyhle sprchy jsou součástí legendy Roubaix a snad si je zasloužím. Loni jsem do cíle nedojel, takže jsem si nezasloužil. To jsem měl jen teplou sprchu v autobuse.
Foto: 3x Chris Auld
