Příběh růžového závodu, jak se etapové bitvě, co právě probíhá na italských silnicích také říká, by nebyl kompletní bez toho, aby nezaznělo jméno Alfonsina Strada. Když odstartovala do ročníku 1924, nabořila všechny myslitelné konvence a hlavně tu, že na Giru smějí závodit jen muži.
Vesnička Castelfranco Emilia poblíž Modeny vám taky nejspíš nic neřekne, ale právě tady se narodila jedna malá copatá holka, co odmala nedala klid svému bicyklu. Ten jednoho dne dotlačil domů otec z trhu, kde ho koupil za peníze utržené z prodeje kuřat.
Mamince každé nedělní dopoledne tvrdila, že byla v kostele, přitom se proháněla po okolí v sedle. A pak začala závodit. A i vítězit. Hned v prvním závodě proti klukům byla nejlepší (cenou pro vítěze prý byl čuník). A pak ještě mnohokrát, takže jí začali přezdívat „ďábel v dresu“.
Modlitby za příběh dámy v sedle
Když se Armando Cougnet, šéfredaktor deníku Gazzetta dello Sport a taky první ředitel Gira, o tom zázraku ze severní Itálie dověděl, pozval Alfonsinu – tou dobou už sice neoficiální, ale přeci držitelku světového rekordu v hodinovce na dráze s hodnotou 37,192 km – na start závodu Giro di Lombardia 1918. Přijela, viděla a skončila jednadvacátá.
A vlastně tím nastavila precedens svého dalšího cyklistického života. V Lombardii, 204 kilometrů dlouhém testu se stala první ženou v jinak čistě mužském poli, ačkoliv poslední ve výsledcích.
V roce 1924 rozhořela hádka mezi jezdci a organizátory o výši prémií a 12. ročník hrozil fiaskem, když se cyklisté vydali před 12denním etapovým závodem do stávky. Hvězdná jména Girardengo, Bottecchia a Brunero, tři největší šampioni doby, odmítli šlapat a Giro otevřelo dveře dalším individuálům.
A tak se o šanci přihlásila i jistá Alfonsina Strada. Pro jistotu vypustila poslední písmeno svého křestního jména, takže se na startovní listině (v češtinsky nepřechýlené variantě) objevil Alfonsin Strada. Na záda si připnul(a) startovní číslo 72 a Giro s dalšími 89 účastníky mohlo konečně odstartovat.
Když se v roce 1915 stala ženou Luigiho Strady, manžel jí coby svatební dar věnoval pánské kolo. Právě na něm Alfonsina absolvovala každý z 3613 kilometrů Gira d’Italia 1924, které bylo všechno, jen ne jednoduché.
Alfonsina a kolo. Jedna žena mezi muži. Tak zněl titulek na první stránce listu Gazzetta 14. května. V předvečer této ódy zhltla Alfonsina už druhý kousek Gira z Janova do Florencie, 308 kilometrů práce a 56. místo v cíli.
Teprve tehdy si novináři uvědomili, že mají v rukou story, která poblázní Itálii. Zvlášť když se řešilo, jak přitáhnout zájem publika k závodu, ve kterém ta největší esa absentovala, a ti z druhého sledu, co zbyli, nakonec vzdali. A tak peloton sestával ze jmen, která Itálii nic neříkala. Modlitby se tedy upřely k příběhu dámy na kole.
Zvládla i mamutí etapu dlouhou 415 kilometrů
Vždy etapu finišovala kousek od vítěze, jen jednou byla poslední, ale pokaždé včas. Až v osmé etapě se její příběh rozpadl. Ten den hustě pršelo a ona několikrát spadla, musela opravovat kolo a když zlomila řídítka, od místních dostala násadu smetáku, kterou použila jako náhradu. Patnáct hodin poté, co vyrazila z L’Aquily, dorazila do Perugie.
Byla unavená, dobitá, skleslá a… mimo časový limit. Podle pravidel měla být diskvalifikovaná, na druhé straně Giro nutně potřebovalo tahák pozornosti, a tak vznikl kompromis – Alfonsina může pokračovat, ale už mimo pořadí.
Mamutí desátá etapa vedla z Boloni a po 415 kilometrech doputovala do chorvatské Rijeky. Zase jednou Alfonsina trpěla, zase padala, ale nevzdala to a po 21 hodinách etapu dokončila. A pak i celé Giro, které 60 z původních 90 účastníků vzdalo. Ne však ona, symbol vůle. Ďábel v dresu vstoupil do historie Gira.
První a jediná žena, která kdy Giro zvládla, ho ujela celé až do Milána a s časem o 28 hodin horším, než jakého dosáhl celkový vítěz Giuseppe Enrici. Ale šlo v tomto závodě o čas?
