Možná svůj triumf na Via Roma obhájí Belgičan Van Aert, třeba se po roční odmlce na trůn prvního z Monumentů, maratonské klasiky Milán-Sanremo vrátí Francouz Alaphilippe. A třeba všechny, jak to umí jen on sám, znovu zaskočí Nizozemec Van der Poel. Ale ať je to ten či onen, všechny tyhle hvězdy dneška zatím blednou před září jedné ze supernov minulosti.

Nebýt jednoho belgického Kanibala, který vyhrál všechno a opakovaně a konkrétně Sanremo sedmkrát, mohl být Costante Girardengo opěvován jako nejpilnější sběratel triumfů ve městě na květinové riviéře. Šestkrát si přivlastnil trofej šampionů.

První opravdová superstart italské cyklistiky. Bojovník zrozen ve stejném kraji jako později Fausto Coppi. Nekompromisní a všestranný soupeř. Požehnaný ničivou rychlostí. Idol, k němuž vzhlížela celá Itálie zdevastovaná prvním světovým konfliktem.

Překonal ho až Merckx

Bylo to 14. dubna 1918, kdy hlomoz v Evropě zbraní pomalu utichal a Girardengo spěchal pro první vítězný zápis ze šesti. Tento jeho rekordní zápis vydržel bezmála 60 let a musel se zjevit závodník s nadlidskými schopnostmi jménem Merckx, aby tabulky přepisoval.

Sotva kdy byl jeden závodník spojován s jedním závodem jako právě Girardengo se Sanremem. Když triumfoval poprvé, ujížděl 160 kilometrů o samotě. Na pódiu stál jedenáctkrát a o vítězství ho neokradli jednou, ale hned dvakrát.

O jeho cyklistickém potenciálu mělo být všem jasno dávno před válkou, protože v roce 1913 získal první z jedenácti domácích titulů a startoval taky prvně na Giru. To mu bylo jen 20. Další rok vyhrál nejdelší etapu růžového závodu, co měřila 430 kilometrů, a jen pár dnů nato se zjevil ve své jediné účasti na Tour de France, kterou však v šesté etapě opustil.

Costante Girardengo na dobovém plakátu (vpravo) s kolegy z tehdejší italské reprezentace. Foto: profimedia (2x)
Costante Girardengo na dobovém plakátu (vpravo) s kolegy z tehdejší italské reprezentace. Foto: profimedia (2x)

Jenomže závodem jeho života byla La Classicissima, která poté, co opustí Milán, projíždí dodnes Girardengovým rodným Piemontem a i skrz jeho město Novi Ligure, kde tak často slýchal své děti povykovat: „Tati, vyhraj!“ Neuměl je zklamat.

Býval to závodnický test přímo pro něj a jeho zbraně, protože v hromadném spurtu, kterým se zpravidla končilo, se jen málokdo dokázal vyrovnat jeho rychlosti. Říkali mu pro jeho drobnou postavu skrček, ale výsledky mluví spíše o jeho obřím talentu. Byl hrozbou v jakémkoliv terénu, ačkoliv ho na konci války málem skolila španělská chřipka, ten mor novověku. Dokonce tehdy zaznívaly pochyby, zdali se ještě někdy dokáže přiblížit vrcholu.

Ale on vyhrál Giro 1919, další o čtyři roky později, ale hlavně zas a znovu demonstroval sílu v italské Primaveře. Jeho poslední, ale dost možná nejúžasnější prvenství přišlo v roce 1928 v době, kdy na scénu nastupoval nový suverén Alfredo Binda, jehož ještě v pekelných podmínkách těsně přesprintoval.

Dvě ukradené výhry

A jak že to bylo s těmi ukradenými vítězstvími, díky kterým by srovnal, nebo i překonal Eddyho Merckxe? V roce 1922 zase jednou došlo na hromadnou šarvátku v cílové rovince, kde se přetahoval s Brunerem. Dvojice se ale srazila s divákem a Brunero byl první, který se vzpamatoval, usedl zpět na kolo a projel cílem.

A stejně zvláštní byla jeho diskvalifikace v ročníku 1915, kdy si popletl a tím zkrátil cestu k cíli ve chvíli, kdy měl notný náskok před skupinkou pronásledovatelů. Hádal se a argumentoval tím, že jeho časová výhoda byla už taková, že zkrácení trasy zásadní výhodu nepřineslo. „Je to skandální,“ prskal Girardengo. Jenomže i ti největší z šampionů se musejí sklonit před silou pravidel.