Sdílet:

Možná je to kouzlo nechtěného, možná se tak dohodli a možná dokonce bojovali. Caleb Ewan, Frederik Frison a Roger Kluge. Tři muži týmu Lotto Soudal obsadili poslední tři příčky v pořadí letošní Tour de France a Němec, ten nejlepší (nebo snad nejhorší?) z nich, tak získal neoficiální ocenění zvané červená lucerna.

Někdo může vnímat jako zvrácenost, že se oslavuje porážka, ale věc se má jinak. Stačí pohled do dějin slavného závodu a příběhy posledních mužů pelotonu se najednou ukážou být komplexní a fascinující.

A alespoň z jednoho důvodu jim patří obdiv: i když jsou poslední, nevzdávají se. Kluge letos oproti vítěznému Pogačarovi sice zaostal o víc než 6 hodin, což je vlastně celá jedna etapa navíc, ale do Paříže dojel. A zvítězil tak sám nad sebou.

Pojmenování této „trofeje“ vychází z luceren, které visely na posledním vagonu vlaku a datuje se do úplně prvních dnů Tour de France. Nikdy nebyla tato pozice odměňována žádným trikotem, rovněž žádné prize money z ní nevyplývaly. Přesto byla a je populární.

Roger Kluge, německý cyklista v barvách Lotto Soudal, letos dokončil Tour de France na posledním místě jako 146. klasifikovaný cyklista. Foto: profimedia
Roger Kluge, německý závodník v barvách Lotto Soudal, letos dokončil Tour de France na posledním místě jako 146. klasifikovaný cyklista. Foto: profimedia

Celé to odstartoval Arsène Millochau, „první“ poslední muž Tour de France. V roce 1903 předvedl výkon lepší než dvě třetiny těch, co do prvního ročníku Grande Boucle odstartovali. Bylo jich na startu 60, ale jen 21 z nich vidělo i pařížský cíl v Parku princů o dva týdny později. A on při své první a jediné účasti byl mezi nimi.

Millochau sice těch šest veledlouhých etap dokončil 65 hodin po celkovém vítězi Maurici Garinovi a byly dny, kdy se jeho jméno neobjevilo v novinových výsledcích, protože do cíle nedorazil před jejich uzávěrkou. Ale dostal se tam. Nakonec.

Lawson Craddock objel Tour s vlasovou zlomeninou lopatky

I v moderní éře závodu v průměru 20 procent účastníků (letos 17 %) z různých důvodů, mezi které patří nemoc, zranění, třeba i plánované odstoupení, nebo překročení časového limitu, ze závodu vypadne. Ti, co končí jako červené lucerny, pro to rovněž mají důvody.

Můžou to být mladíci, jejichž čas možná ještě přijde, ale které jejich první třítýdenní martyrium tak uondá, že na lepší než poslední místo nemají. Jiní se můžou trápit s formou, smůlou nebo zraněním. A Třeba Lawson Craddock, červená lucerna Tour de France 2018, objel závod s vlasovou zlomeninou lopatky.

Snad za to mohlo jeho startovní číslo 13, které mu přineslo hned v 1. etapě smůlu a pád, ale Američan se nevzdal a slíbil dát za každou etapu, v níž „přežije“, 100 dolarů spolku Greater Houston Cycling Association na opravu velodromu Alkek, kde začínal s cyklistikou a který poničil hurikán Harvey. Tehdy 26letý Texasan svůj boj dotáhl až do Paříže a vybral při tom 200 tisíc dolarů.

Mnozí další jsou prostě jen domestici, věrní pomocníci, jejichž prací je dělat štít svému lídrovi, ne bojovat o vítězství. Pokud jste greagrio pracující na Tour de France pro svého kapitána, pak je vám srdečně jedno, jestli v konečném pořadí skončíte na 50. nebo 150. místě. Přitom nemusíte být žádný loser.

Mezi lucernami se během let objevili vítězové Sanrema, klasiky Kolem Flander, národní mistři i olympijští medailisté, takže to v žádném případě nejsou slabí závodníci. Však i Kluge má na kontě mimo jiné vítěznou etapu z Gira.

Vansevenant kvůli lucerně zastavil na Champs-Élysées

Možná nejúspěšnější (pokud to tak můžeme nazvat) červenou lucernou byl Belgičan Wim Vansevenant. Býval talentovaným domestikem a nejlepší své roky strávil mezi lety 2003 a 2008 v Lottu ve službách vítězů jako Robbie McEwen nebo Cadel Evans.

Vansevenant vyhrál v kariéře jediný závod, etapu na Tour de Vaucluse ve svém druhém roce mezi profíky. Ale jeho hodnota se měřila v jiných jednotkách než v osobních vítězstvích. A vedle všech svých povinností třikrát po sobě dosáhl na tuto nevyhlašovanou, přesto mnohdy zmiňovanou cenu – posledním mužem pelotonu na Tour de France byl třikrát po sobě v letech 2006, 2007 a 2008.

Wim Vansevenant s pomyslnou červenou lucernou pro posledního závodníka Tour de France. Foto: profimedia
Wim Vansevenant s červenou lucernou pro posledního závodníka Tour de France, v tomto případě „dárku“ od vlastního týmu. Foto: profimedia

Jeho pozice ve výsledcích pro něj nebyla prioritou, ta ležela v práci pro lídry. Takže McEwen i díky němu získal na Tour 2006 zelený dres nejlepšího spurtera, zatímco Evans tehdy skončil celkově čtvrtý. A rok na to, a pak i v sezoně 2008 druhý. „Když vítězíte, je Tour vždycky zábava. Jinak je o ničem,“ říkal Vansevenant.

První rok, když červenou lucernu získal, o ni neusiloval. „Robbie bojoval o zelený dres a já si nevšímal, nebo se tím netrápil, že jsem blízko poslednímu místu. V rovinatých etapách jsem šetřil energii na další den, protože jsem věděl, že budu muset znovu pracovat. A když jsem si odpracoval svůj díl, usadil jsem se na chvostu pelotonu a jen zvolna otáčel nohama, abych se dostal do cíle.“

Až v posledním roce 2008 cílil na poslední místo a hattrick. A dokonce souboj o „vítězství“ vyhrotil tak, že zastavil na kostkách Elysejských polích, aby ztratil další čas a s určitostí porazil svého soka v duelu Bernharda Eisela.

Tato stránka používá cookies

Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.