Jiří Ježek, nejúspěšnější paralympijský cyklista historie, dnes slaví 45. narozeniny. Jeden z ambasadorů We Love Cycling je neskutečně akční člověk, který by mohl jít všem příkladem. Sice už nezávodí na vrcholných akcích kalibru paralympiád či mistrovství světa, ale bez sportu by nemohl existovat. Jezdí na kole, běhá a je neustále vytížený.

Sdílet:

S manželkou Soňou oba sportují, zúčastňují se řady projektů a teď ještě sepsali knihu, která se jmenuje Na společné cestě. My z ní pro vás v den Jirkových narozenin vybíráme nejzajímavější okamžiky jeho života tak, jak je se Soňou popsali. Užijte si příběh oslavence.

Místo Sparty nemocnice

Jirka chtěl být fotbalistou, ale jeho plány dělat kariéru ve Spartě utnula tragická nehoda v roce 1985, když ho přejel náklaďák a lékaři mu museli pod kolenem amputovat pravou nohu.

„Toužil jsem být slavným špičkovým fotbalistou. Být profesionálem, živit se sportem. Užívat si obdiv fanoušků, vydělávat velké peníze, cestovat po světě. Všechno to, o čem si normální kluk z průměrné rodiny v tehdejším Československu mohl nechat jenom zdát.

Sen o kariéře fotbalisty nastartoval Jiří Ježek v pražské Spartě.

Táta byl malíř pokojů a máma správcová v tělocvičně. Nikdy jsme neměli moc peněz a oba museli hodně dřít. Na dovolenou jsme jezdili maximálně po Čechách a za hranicemi jsem byl nejdál pár kroků v Polsku na výletě v Jeseníkách. Představoval jsem si, že si jako úspěšný fotbalista můžu zabezpečit barevnější život. Nejen pro sebe, ale i pro celou svoji rodinu.

Abych pro ten sen něco udělal, přemluvil jsem dědu, aby mě doprovodil na nábor žáků fotbalové Sparty. Děda byl sparťan, táta taky, já to po nich logicky zdědil, a protože jsme bydleli pár ulic od stadionu na Letné, mířil jsem rovnou na Spartu. Během náborového zápasu jsem dal gól, a tak si mě opravdu vybrali. Hned další týden jsem se převlékal v kabině na stejné chodbě, po které chodily největší hvězdy mého milovaného klubu a reprezentace – Berger, Stejskal, Griga, Straka, Hašek, Skuhravý.

Bylo mi deset a všechno mířilo tím správným směrem. Jenže rok nato mě přejel náklaďák a já přišel o nohu… Byl to šok. Zvlášť pro kluka, který se chtěl živit fotbalem. Pro kluka, který miloval pohyb a sport. Možná ale právě to mi pomohlo. Stejně jako fantastická máma, celá moje rodina, všichni příbuzní a kamarádi. Všichni dělali, jako by se nic nestalo. A já tu hru hrál s nimi. Navíc jsem se chtěl co nejdříve dostat z nemocnice domů a vrátit se ke všem těm aktivitám, které jsem před úrazem miloval.

Lékaři mi říkali, že to může trvat až rok, než se naučím chodit, ale já věděl, že to musím zvládnout rychleji. Úraz se mi stal v březnu, na konci května mě pustili z nemocnice a v červnu jsem dostal první protézu. Odmítl jsem půlroční rehabilitační pobyt v Kladrubech a místo toho jsem se s máminou pomocí učil chodit doma sám. Bolelo to jako čert, ale přes prázdniny jsem to zvládl. Prvního září jsem normálně s taškou na zádech napochodoval „po svých“ do školy mezi svoje spolužáky. Bylo to moje první velké vítězství! Pro kamarády jsem byl hrdina a já sám měl skvělý pocit, že jsem to fakt dokázal.“

Jak jsem se dostal k cyklistice

„Bylo jasné, že špičkový fotbalista za mě nebude. Ale láska ke sportu mi zůstala. Hned jak jsem se naučil chodit, zkoušel jsem i popoběhnout. Šlo to a já se mohl postupně vracet ke všem sportovním aktivitám.

Vrátil jsem se do Sokola ke gymnastice, k volejbalu, basketu, naučil se plavat, bruslit i lyžovat. A logicky došlo i na fotbal. Do Sparty už jsem se samozřejmě nevrátil, ale při školních turnajích jsem i s protézou brzy zase patřil k nejlepším. Pohyb byl zkrátka můj život a úraz na tom nic nezměnil. Lékaři měli pravdu, že adaptace může trvat měsíce a roky. Ale já si nemohl pomoct. Do všeho jsem vždycky šel naplno, a pak holt další dva dny seděl doma a nemohl se ani postavit.

Jako nejideálnější aktivita se ukázala jízda na kole. Cyklistika tolik nezatěžovala došlap a noha tedy moc nebolela. Navíc mi kolo dávalo velkou svobodu pohybu. Začal jsem na něm jezdit ještě dřív, než jsem dostal svoji první protézu. Bicykl mi tehdy vlastně nohu tak trochu nahrazoval. První dny po propuštění z nemocnice jsem o berlích moc daleko nedošel, ale na kole jsem celou nedělní procházku s rodinou zvládl v pohodě.

Bylo jaro, začátek května, nedovedl jsem si představit jen tak sedět doma. Když jsem později konečně protézu dostal, byla jízda na kole ještě jednodušší. Jako každé dítě jsem na kole jezdil rád, ale díky úrazu jsem k němu pravděpodobně získal daleko bližší vztah. Možná právě tak se zrodila jedna moje životní láska. Ale musel jsem si na ni ještě pár let počkat. Stejně jako na tu druhou životní lásku, moji milovanou Soňu, kterou jsem později potkal právě díky cyklistice.“

Za úspory z pojistky koupil závodní kolo

„Závodní cyklistiku jsem objevil až ve dvaceti letech. Pracoval jsem jako ortopedický technik, navrhoval jsem a vyráběl protézy pro pacienty, kteří měli stejný nebo podobný hendikep jako já. Líbilo se mi, že můžu uplatňovat svoje osobní zkušenosti s používáním protézy.

Potkal jsem i pár pacientů, kteří svým životním příběhem inspirovali mě. Tou největší inspirací se stal Josef Lachman. První československý medailista na paralympijských hrách, který v Soulu 1988 vybojoval stříbrnou medaili v cyklistice.

Vyprávěl mi o závodech, o tom, jak díky cyklistice procestoval všechny kontinenty, o paralympijských hrách, které jsou srovnatelnou soutěží s olympiádou pro zdravé sportovce, i o tom, jak s partou dalších českých závodníků každý víkend skočí do auta a vyrážejí závodit do Německa, Rakouska, Francie…

Čím víc jsme se o tom bavili, tím víc ve mně rostlo moje soutěživé já. Najednou jsem viděl, že tady existuje možnost věnovat se sportu na určité výkonnostní úrovni. Vybral jsem veškeré svoje uspořené peníze, které mi máma šetřila od pojistky za úraz v dětství a které jsem slíbil použít jen v nejdůležitějším případě, a koupil jsem si svoje první závodní kolo…

Jiří Ježek. Bojovník, motivátor sportovec, ambasador.

Pepa Lachman mě do cyklistiky nejen zblbnul, ale také se mi od začátku skoro každý den věnoval. Jezdil se mnou na tréninky, učil mě základům sportovní přípravy i závodnické etiketě. Vysvětloval mi, jak správně sedět na kole, jak šlapat ekonomicky a zároveň elegantně, jak se oblékat do všech možných variant počasí, jak zdravit protijedoucí cyklisty… Prostě všechno.“

Kvůli kolu přestal kouřit

„Přestal jsem kouřit. Ze dne na den. Prostě jsem típl poslední cigaretu. Kouřil jsem od pu­berty, ne moc, jen večer v klubu nebo v hospodě, ale za večer klidně půl krabičky padlo. Ale jak jsem začal jezdit na kole, najednou mi cigarety přestaly chutnat. Tak jsem řekl dost.

Naopak piva a vína jsem se nikdy nevzdal. Člověk potře­buje občas nějaký ten hřích. Navíc pivo pro mě bylo součástí motivace. I to mě naučil Pepa. Dát si pivo až za odměnu. Nejdřív kilometry na kole a teprve potom odměnou orosené pivo. Fun­govalo to skvěle, a navíc se tak ještě víc tmelilo naše přátelství.“

Můj první závod

„Odehrál se v Praze. Sjela se tehdy velká konkurence, naše hlavní město je přece jen velké lákadlo. Závodilo se navíc na atraktivní trati v samotném centru. Časovka vedla Nerudovou uli­cí na Pražský hrad. Krátký, ale těžký závod. Bydlel jsem kousek odtud, a tak jsem každý den cestou do práce a z práce jezdil po trase závodu a hledal v rozbité dlažbě optimální stopu. Když přišel den D, měl jsem trať dokonale nastudovanou.

Jako neznámý nováček jsem startoval mezi prvními. Vyletěl jsem nahoru co nejrychleji. Nic moc jsem od toho nečekal, navíc mi v cíli bylo strašně špatně. Vůbec jsem nepředpokládal, co s člověkem udělá tak intenzivní výkon. Nebyly to snad ani tři minuty závodu a já myslel, že umřu. O to víc mě překvapilo, že těsně před dojezdem nejlepších je můj čas stále nejlepší. Nakonec mě porazil jen tehdejší mistr světa a já mohl slavit první stupně vítězů. Stál jsem pyšný na vyhlá­šení uprostřed nádvoří Pražského hradu a večer jsem se viděl v Brankách, bodech, vteřinách… ‚Hmmm, ta cyklistika není zas tak náročná…,‘ ří­kal jsem si v duchu s úsměvem.

Tisková konference ke startu platformy We Love Cycling v České republice.

Druhý den se ukázala krutá pravda. V klasic­kém závodě na 100 km v kopcích na jihovýchod od Prahy jsem přijel absolutně poslední, snad půl hodiny po předposledním. V cíli už nebyl skoro nikdo, bylo dávno po vyhlášení a na parkovišti stálo pouze auto Pepy Lachmana, který mě vezl domů… Byla to důležitá facka, díky níž jsem si uvědomil, jak moc na sobě budu ještě muset pracovat.“

Jak jsem se podruhé narodil

„Mistrovství světa 2014, USA. Do Ameriky jsme se Soňou odletěli hodně brzy, abych se stačil plně zaklimatizovat. Všech­no bylo fajn. Cítil jsem se dobře, jenže když přišly závody, byla forma pryč. V časovce jsem skončil až pátý, což byl v takhle důležitém závodě můj nejhorší výsledek od roku 1998. Ale ještě zbýval silniční závod a na ten jsem se přece připravoval, v něm to musí klapnout! Neklaplo.

 

Dvě stě metrů před cílem, když už jsem si připravoval výhodnou pozici ke spurtu, došlo k hromad­nému pádu. K pádu, ja­kých jsem během kariéry zažil desítky. Tenhle byl ale hodně nešťastný. Vlna padajících závod­níků mě katapultovala do reklamních bariér z kovových plůtků… Tenkrát jsem tam málem zemřel. Ještě teď na to nerad vzpomínám. Naštěstí stála blízko sanitka, zasahující lékaři mi zachránili život a na operačním sále odvedli skvělou práci. Ale následky byly vážné. Přišel jsem o část plíce, dvě žebra už nikdo nikdy nenašel a ruku jsem měl tak komplikovaně zlomenou, že hrozilo její ochrnutí. Vyražené zuby a potrhaný obličej už byly vlastně drobnosti…“

Další návrat a loučení

Další návrat a loučení

„Tělo profesio­nálního sportov­ce je zázračné. Možná i proto, jak se o něj my sportovci umíme starat. Navíc ho skoro každý den týráme na hrani­ci možností, takže každý takový úraz je pro organismus vlastně jen další nepříjemná zátěž a stres. I když tohle bylo fakt hodně… Ni­kdy jsem nezažil vět­ší bolesti, a provázejí mě dosud.

Ale hned jak mi trochu otrnulo, zhruba po dvou měsících, věděl jsem, že se chci vrátit! Aspoň na jeden závod. Rozloučit se tak, jak mě fa­noušci i závodníci znali. S úsměvem. Po půl roce se to podařilo. Stálo to hod­ně přemáhání, speciálních tréninků a tera­pií, všechno bylo najednou jinak… Ale znovu mi pomáhalo strašně moc lidí a z nich nejvíc samo­zřejmě Soňa. Všichni věděli, že už nikdy ne­vyhraju žádný závod, ale Soňa cítila, jak je pro mě ten návrat důležitý. Aspoň jeden start.

Bylo úžasné, že když jsem se pak opravdu poprvé oficiálně znovu objevil na velodromu, soupeři z celého světa přestali trénovat a začali tleskat, objímat mě a někteří i plakali. Rados­tí, že jsem zpátky. Ano, opravdu jsem už nikdy žádný důležitý závod nevyhrál, ale nakonec jsem si kariéru dokázal prodloužit o další tři sezóny.

Vůle. Motor Jiřího Ježka, díky kterému se řada jeho snů vyplnila ve skutečnost.

Pochopil jsem, že sportovec nemusí jen vyhrá­vat, aby si udržel přízeň fanoušků a sponzorů. Už dávno jsme se Soňou dávali našim aktivitám širší rozměr. Snažili jsme se kolem sebe hlavně rozdávat radost. Muselo z nás být vidět, jak straš­ně moc jsme rádi součástí toho kolotoče. Nako­nec se mi začalo i trochu dařit, a Soňa tak mohla znovu aspoň trochu zažívat tu euforii, že její zá­vodník jede o vítězství.

Dokonce se mi podařilo nominovat se do Ria. Dostal jsem šanci rozloučit se s vrcholnou cyklistikou na té nejvyšší úrovni. A myslím, že rozlučka to byla důstojná. Šestým místem ve stíhačce, a hlavně emotivním dlouhým únikem v mém posledním důležitém silničním závodě jsem zanechal po tom všem, co mě potka­lo, obrovský dojem. Loučil jsem se tak, jak jsem dřív závodil. Pro diváky a bojovně.“

Tato stránka používá cookies

Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.