Ti, co malují na silnice
Říká se jim malíři falešných graffiti. O co jde? V televizi jejich dílo možná vidíte denně, ale vůbec si neuvědomujete, o co jde. Při těch největších závodech, zejména na Grand Tours, jsou silnice pomalované nejrůznějšími nápisy a obrázky od fanoušků, kteří si tam proklestili cestu s předstihem. Nejlépe je to vidět v těžkých stoupáních.
Jenže často se stane, že neukázněný fanoušek napíše či namaluje něco vulgárního, může jít i o politická hesla či nevhodné symboly. Právě tehdy nastupují malíři falešných graffiti. Před každou etapou projíždějí trasu, a když uvidí na silnici namalovaného cosi, co by mohlo budit pohoršení a být i díky záběrům z helikoptéry odvysíláno v televizi, jdou do akce.
A z „ofenzivních“ graffiti se stávají oblíbené motivy jako kolo, sova nebo motýl. Vyjde to časově rychleji, než kdyby se celá silnice musela čistit… Ale samozřejmě je to práce placená, třeba organizátoři Tour de France si tyto „umělce“ s předstihem najímají.
Mechanici jedou nonstop
Když je před etapou pozorujete při práci, můžete vidět, jak leští kola, dávají novou omotávku kolem řídítek a mluví se závodníky. Pak provedou finální, často téměř nepostřehnutelné úpravy – kontrolu řazení, brzd nebo nastavení sedla. Pohodová práce, fajnový džob, může si říci nezainteresovaný člověk.
Jenže realita je často úplně jiná a i při této profesi zažijete spoustu stresu. Mechanici se rozhodně nenudí. Kola musí být před závodem do puntíku vyladěna. Mechanik pak celou etapu nebo závod sedí na zadním sedadle v automobilu řízeném jedním ze sportovních ředitelů, což je v průměru tak pět hodin.
A řeší problémy s materiálem během závodu. Ať už jsou to defekty, potíže s přehazovačkou nebo cokoli dalšího. Často to musí opravit za jízdy, zatímco se závodník drží auta. Jinak by mohl být ze hry.
Když cyklisté dojedou, začíná mechanikům další šichta. Kola se myjí, čistí, rozeberou, promažou, seřídí, aby bylo další den vše znovu nachystané. To trvá i do pozdních nočních hodin a ráno začne při etapovém závodě celý kolotoč znovu.
Pochválit i vynadat
Pokud jsou kola podvozkem, pak cyklista jako takový je motorem. Ale i takový motor potřebuje správně vyladit a to je starost sportovních ředitelů. Oni jsou těmi, kteří často díky taktice před etapou i během ní výrazně ovlivňují závod. A na jeho konci může být buď slastné vítězství, nebo pocit zmaru. Cyklisté mnohdy mají svou hlavu a sportovní ředitelé jim musí hodně naslouchat a poznat je jako osobnosti. Aby je mohli správně usměrňovat.
Často je to bizarní role. Ve funkcích sportovních ředitelů je spousta bývalých skvělých závodníků a mají u svých „podřízených“ respekt. Ovšem ne všichni a ne u všech. Sportovní ředitel musí umět pochválit i pořádně vynadat. Ať je daný závodník mistr světa nebo dvacetiletý bažant. Občas dostane za uši každý.
Řidič doprovodného vozidla
Klasické auto je konstruováno tak, aby při normální rychlosti spotřebovalo co nejmenší množství paliva. Řidiči cyklistických doprovodných vozů rozhodně nejsou z těch, kteří jezdí vzorově a ekonomicky. Brzda, plyn – to je, oč tu běží.
Doprovodné vozy řídí sportovní ředitelé. Celý den jedou za pelotonem čtyřicítkou, do strmých kopců se šplhají ještě daleko pomaleji. Před každou Grand Tour tak musí auta projít zevrubnou prohlídkou, aby tuhle zátěž zvládla.
Jenže to zdaleka není jen o jízdě za pelotonem od startu do cíle. Když má váš závodník defekt nebo potřebuje z auta podat bidon s pitím, musíte předjet řadu týmových vozů jedoucích před vámi a někdy i peloton. Věřte, že to není nic jednoduchého. Na závodníky musíte troubit, aby vám nikdo nevletěl na poslední chvíli pod kola. Pro sportovní ředitele je to většinou rutina, ale pro našince, který usedne na sedadlo spolujezdce, pořádný adrenalin. A když pak vyleze ven, často má studený pot na čele…
