Je nejmladší z rodiny Grand Tour. Španělská Vuelta píše dějiny cyklistiky od roku 1935. Fanoušci ji zbožňují kvůli velmi agresivní trati. Neustálé inovace při plánování etap jsou garancí atraktivních soubojů. Kdo se zapsal nejvíce do dějin?
Vybrat za 77 let existence závodu jediný okamžik je složité. Ale najít pět největších hrdinů, respektive pět nejspektakulárnějších vítězství za posledních dvacet let?
Králem od prvního šlápnutí – Tony Rominger, 6. etapa, 1994
Jel osmnáct Grand Tour, připsal si devadesát profesionálních vítězství. A mohlo jich být mnohem více, kdyby se kariéra nyní jednašedesátiletého Švýcara neprolnula s legendárním Miguelem Indurainem. Každopádně i tak dokázal Tony Rominger vyhrát Giro di Italia (1995) a připsal si jedinečný hattrick na Vueltě (1992-1994).
A završení hattricku se pojí s jedinečným vítězstvím. Bylo to ještě v dobách, kdy se Vuelta jezdila v jarních měsících. Tehdy v roce 1994 přijel Rominger na start do Valladolidu jako jednoznačný favorit. V dresu legendární formace Mapei drtivě ovládl prolog. Na devíti kilometrech porazil krajana Zülleho o dvacet vteřin!
A pak fanoušci oněměli. V šesté etapě s cílem v Sierra Nevada Rominger vyhrál etapu s náskokem téměř minuty, přičemž na největší favority najel téměř dvojnásobek.
Byl to ohromující výkon muže ve žlutém trikotu (ano, tehdy jezdil lídr Vuelty ve žlutém dresu jako na Tour de France) s modrou čepičkou Mapei na hlavě, po jehož boku jel sportovní ředitel a bušil pěstí do dveří vozu, aby hnal Romingera k vrcholu.
O tři dny později Rominger vyhrál časovku téměř o minutu, pak přidal ještě triumf ve dvou klasických etapách a v další časovce, takže v cíli měl drtivý náskok 7.28 minuty na druhého Španěla Zarrabeittiu. Vueltě vládl od prvního do posledního dne. Skutečně působivé!
Vládce časovek – Abraham Olano, 8. etapa, 1995
Vyhrál úvodní prolog, pak časovku v osmý den závodu, přičemž triumf v boji s chronometrem zopakoval i v poslední den závodu. Jeho triumf v časovce během 9. etapy byl naprosto ohromující. Na jednačtyřiceti kilometrech porazil Francouze Jalaberta o 23 vteřin, přitom Olano spadnul, a jak připomíná web Shimano ještě měl defekt! Neuvěřitelné…
Výjimečnost výkonu umocňuje skutečnot, že španělský závodník byl mezi pětačtyřiceti cyklisty, kteří se o den dříve přiotrávili během večeře boloňskou omáčkou.
Olano v ročníku 1995 najel v časovkách na Jalaberta 2:42 minuty, což by normálně stačilo na jasné vítězství. Problém byl, že po časovce si tělo pětadvacetiletého Španěla vybralo oddechový den a domácí miláček ztratil 4:40 minuty během jediné etapy. V konečném účtování tak musel přijmout druhé místo. Chuť si spravil záhy na mistrovství světa, které vyhrál. A o tři roky později se dočkal i vytouženého a jediného kariérního vítězství na Vueltě, přestože celkem jel 17 Grand Tour!
Pošpiněná legenda – Roberto Heras, 20. etapa, 2000
Vuelta 2000 byla pro Herase už šestou Grand Tour kariéry. Přímo ve Španělsku startoval v minulosti třikrát. Byl pátý, šestý a třetí. K tomu přidal pátá místa absolutního pořadí z Gira a Tour. „Přijel jsem pro vítězství,“ vyhlašoval sebevědomě tehdy na podzim 2000.
Naposledy jel v dresu Kelme, protože mířil za Armstrongem do US Postal. Přestoupit chtěl jako král španělské Grand Tour.
Celkem čtrnáct dnů musel čekat, než se oblékl do žlutého dresu lídra. Při stoupání na legendární Angliru, jeden z nejtěžších kopců ve světě profesionální cyklistiky náskok navýšil, když dojel v etapě třetí za Simonim a Janem Hruškou!
A pak v předposlední den závodu při etapě čítající „pouhých 125“ kilometrů předvedl ohromující ukázku síly a zejména mazanosti. Třináct kilometrů stoupání na Alto de Abantos odrovnalo všechny soupeře. Jen Heras, Simoni (Lampre) a Laiseka (Euskatel) zůstali v čele. Heras zůstával třetí, nechtěl plýtvat silami. Na posledním kilometru všichni několikrát svěsili nohy a dohadovali se. Zdálo se, že nejsilnější je Laiseka, jenže v poslední zatáčce Heras zvolil ideální stopu a po krátkém nástupu pečetil první celkový triumf.
Ten pak zopakoval ještě v letech 2003, 2004 a 2005, což z něj učinilo nejúspěšnějšího jezdce historie Vuelty, byť se sluší připomenout, že jeho triumfy byly pošpiněny obviněním z užívání dopingu.
Tančící veterán – Chris Horner, 10. etapa 2013
Bylo mu dvaačtyřicet let. Nejlépe na Grand Tour dojel devátý při Tour de France 2010. Jeho kariéra se chýlila ke konci bez pronikavějšího úspěchu, pokud tedy pomineme triumf v závodu Kolem Kalifornie. Nejlépe v etapě na Giru, Tour či Vueltě dojel třetí. Ten rok navíc začal pádem a kvůli zranění část sezony vynechal. Ale to všechno se mělo změnit…
Při Vueltě vyhrál třetí etapu! Stal se nejstarším jezdcem historie, který kdy oblékl dres lídra Vuelty. O den později ho ztratil. Ale co… Historický zápis už měl.
Pak přišla desátá etapa. První horská prověrka. Vedro jako v peci. A nekonečné cílové stoupání na Alto de Hazallanas v pohoří Sierra Nevada. Zbývalo pět kilometrů, když si ve skupině deseti uprchlíků Horner najel vedle soupeřů, změřil si je pohledem a vyrazil k vrcholu. Tančil v pedálech a nikdo jej nedokázal zastavit. O třináct let mladší Nibali ztratil 48 vteřin, o osmnáct roků mladší Pinot 62 vteřin. Horner se stal nejstarším mužem, který kdy vyhrál etapu na Grand Tour. A zase skočil do rudého dresu lídra závodu. A zase jen na jediný den.
Jenže Horner se držel na dosah první příčky. A v posledních třech brutálních horských etapách navzdory věku ukázal nejvíce síly. Vyvrcholení na legendárním Angliru přineslo spektakulární bitvu Nibaliho a Hornera, který šel do etapy s náskokem pouhých tří vteřin. Ital útočil. Znovu a znovu. Ale Američan reagoval na každý atak. A nakonec mocným nástupem pokořil všechny soupeře a stal se nejstarším vítězem Grand Tour v historii.
Šok pro britskou legendu – Tom Dumoulin, 9. etapa, 2015
Nenápadný kopec dlouhý čtyři kilometry. Skupina favoritů tvořená Valverdem, Quintanou, Froomem a Rodriguezem, kterým sekunduje tehdy „pouhý“ specialista na časovky Tom Dumoulin. Série útoků všech favoritů vynese do čela Chrise Frooma.
Zbývá kilometr do cíle, když se kolem překvapené britské legendy prožene Dumoulin. Šlo o první etapové vítězství nizozemského závodníka na Grand Tour. Dva dny jel v rudém dresu lídra. A když pak vyhrál časovku v sedmnáctý den závodu, všechny šokoval.
Znovu držel průběžné vedení, o které přišel až v předposlední den. Vueltu nikdy nevyhrál, ale tehdy se z pouhého časovkáře stal adept na celkové pořadí při Grand Tour, což dokázal později triumfem na Giro di Italia či druhým místem z Tour de France.
