Na konci 19. století se poprvé objevil kus oděvu, který usnadňoval jízdu na kole. Byly jím pumpky, kalhoty s vykasanými okraji. Jinak ale lidé jezdili na kolech v běžném oblečení té doby.
U pánů byly k vidění košile, vázanky a saka či rovnou frak. Dámu na kole bylo možno spatřit oblečenou v šatech či sukni s několika spodničkami a živůtku.
Půlstoletí vlny
S novým stoletím přichází vlna jako materiál pro výrobu oblečení, a s ní podomácku vyrobené cyklistické kraťasy. Ty jsou černé, aby aspoň trochu maskovaly fakt, že cyklisté trávili dlouhé hodiny v promaštěných kožených sedlech. Vlna přinášela několik výhod, tou hlavní bylo, že hřeje, i když je mokrá. I proto se dnes některé ponožky nebo termoprádlo vyrábějí z vlny. Ta moderní je ale rychleschnoucí a nezapáchá. Vlna cyklistických průkopníků naopak nasávala vodu a těžkla, a taky pořádně kousala. Závodníci často měli sedací a intimní partie rozedřené až do krve.
Přichází proto novinka – cyklistická vložka! Ale v té úplně původní podobě. Ne náhodou se jí v cizích jazycích říká chamois, byla totiž vyráběna z kůže těchto zvířat – kamzíků. Tato vložka neměla žádný tlumící efekt, její funkcí bylo pouze zamezit tření mezi sedacími partiemi cyklisty a vlnou. Protože počty kamzíků se snižovaly, byly kamzičí vložky nahrazeny těmi z kůží ovčích a jeleních, které byly měkčí.
Vlněné dresy se držely v pelotonu až zhruba do šedesátých let dvacátého století. Mezi největší ikony patří Eddy Merckx a jeho Molteni Arcore, po kterém touží snad každý cyklistický nadšenec.
Na sklonku éry vlněných dresů zmizela velká kapsa na hrudi, která stejně vždy vypadala, že zeje prázdnotou. Standardem se tak staly klasické tři kapsy na zádech v dolní části dresu.
V polovině století představil Armando Castelii dresy z hedvábí, které byly lehčí i prodyšnější. Důležitou výhodou bylo i snazší barvení, protože loga sponzorů se musely na vlněných dresech vyplétat nebo vyšívat, což značně limitovalo kreativitu. Hedvábné dresy se daly napouštět barvou a loga se mohla tisknout, což vedlo k prvním designérským pokusům.
V roce 1977 přichází Maurizio Castelli s Lycrou. Tu představil DuPont Manufacturing už v roce 1959, ale do té doby ji využívali hlavně plavci a lyžaři. Ve stejném roce přichází peloton i o poslední kus přírodního materiálu v oblečení – kožená vložka je nahrazena syntetickou.
Éra syntetická
Od té doby se pouze vylepšují umělé materiály i techniky tisku. Také se zužují střihy pro maximální přiléhavost. Pravidlo pouze černých kraťasů v dnešní době už dávno neplatí a reklamy sponzorů, jejichž produkty nemají s cyklistikou nic společného, najdeme na každém místě cyklistova dresu. Reklamy jsou i na doplňcích, jako jsou čepice nebo rukavice, což dříve nebylo technologicky možné. Zajímavostí je, že helmy jsou povinné až od roku 2003.
V dnešní cyklistice se stále uplatňuje pravidlo ohledně barevnosti kraťasů, ale zní úplně jinak než dřív: „Povolena je jakákoliv barva kromě bílé.“ S tím, že světlé barvy jsou obecně brány jako faux pas. Jediný, kdo má nárok v současném pelotonu nosit bílé kraťáky, je Mathieu Van Der Poel, jehož výkony ohromují celý cyklistický svět (a taky v nich vypadá dobře).
Tour už se dávno nedojíždí na velodromu v Parku princů v Paříži, ale kdyby tam přece jen závodníci zavítali, mohli bychom je spatřit v podobném oblečení jako na této fotce.
Vše je podřízeno aerodynamice, kombinézy mají dlouhé rukávy a helmy jsou záměrně širší. Kombinézy s kapsami se ale stávají běžnou volbou závodníků i pro každodenní použití právě na Tour a jiných závodech. UCI ale jejich použití a úpravy hodně hlídá. V roce 2017 použil Team Sky v časovce na Tour de France kombinézy s malými výstupky na jejich povrchu, které měly narušovat proudění vzduchu podobně jako důlky na golfovém míčku. UCI ale použití těchto kombinéz ihned zakázala, přestože jejich benefit je více než sporný.
Jaké máte zkušenosti s cyklistickým oblečením vy? Museli jste mazat kožené vložky, aby nezatvrdly? A zkoušeli jste kombinézu? Jak dlouho vám trvalo se do ní dostat? Cítili jste se v ní nejrychlejší na světě?
