Nejsou příjemné, mohou ukončit působení v etapě, v celém závodě, mohou ukončit kariéru i život. Někdo padá méně, jiný se naopak válí po zemi skoro pořád, ale nikdo to nedělá dobrovolně. Bohužel i pády k cyklistice patří včetně těch smrtelných. Pojďte se podívat na výběr těch nejznámějších, které se na Tour de France staly.

Sdílet:

1951 – Wim Van Est

Padalo se i dávno v minulém století. Wim Van Est oblékl žlutý dres jako první Nizozemec v historii závodu a hned druhý den musel svůj trikot bránit v kopcích. Ve sjezdu se snažil dojet skupinku uprchlíků, když ho defekt poslal k zemi a nejen tam. Wim Van Est doslova vyletěl ze silnice a spadl sedmdesát metrů kamenitou roklí – bez helmy. Za pomoci jeho manažera a důvtipných diváků u trati se dostal zpátky nahoru na silnici. Zachránci spojili více cyklistických galusek dohromady a pomocí tohoto provizorního lana vytáhli Wima nahoru. Wim chtěl v závodě pokračovat, ale byl převezen do nemocnice na kontrolu, která neodhalila žádná vážná zranění. Tomu říkám štěstí.

1985 – Bernard Hinault

Při cestě za svým pátým vítězstvím na Tour de France měl Bernard Hinault nepříjemný pád kilometr před cílem čtrnácté etapy. Během stíhání Grega LeMonda spadl „hlavou napřed“ a zlomil si nos. Bernard ale věděl, že musí etapu rychle dokončit, jinak přijde o žlutý dres. Zbytečně tedy neotálel, dojel do cíle a nechal se ošetřit až tam. Vedení poté udržel až do Paříže.

1991 – Djamolidine Abdoujaparov

Agresivní sprinter, jehož jezdecký styl se vyznačoval neustálým vybočováním z dráhy sprintu a blokováním, či přímo napadáním soupeřů, se poroučel těžce k zemi v poslední etapě v roce 1991. Ve sprintu měl vždy výrazně vystrčené lokty od těla, což se mu Elysejských polích v Paříži nevyplatilo. S hlavou skloněnou zavadil o bariéru vymezující koridor do cíle – a následně pokračoval k zemi. V bodovací soutěži měl dostatečný náskok, přesto se musel dostat do cíle. Se zlomenou klíční kostí, otřesem mozku a za doprovodu lékařského týmu se mu to nakonec povedlo, ale vyhlášení svého prvního vítězství v bodovací soutěži si neužil, zamířil rovnou do nemocnice.

1999 – Giuseppe Guerini

Pád slavný ne pro svou hrůzostrašnost, ale pro sobeckost diváka toužícího po fotografii, který do poslední chvíle neuhýbal. Giuseppe Guerini si jel pro etapové vítězství, ujížděl i Lanci Armstrongovi, když ho tento divák doslova sundal z kola. Skupinka ho díky tomu dostihla, ale po dávce adrenalinu ze srážky s divákem byl Giuseppe schopný potvrdit svoji sílu a dovést etapu do vítězného konce i přes tuto nehodu.

2003 – Joseba Beloki

Španělský cyklista s Lancem Armstrongem na zadním kole stíhal odjetého Alexandra Vinokurova ve sjezdu během deváté etapy. Beloki byl v celkové klasifikaci pouze 40 sekund za Lancem a snažil se dostat ho pod tlak. Bohužel roztátý asfalt v jedné ze zatáček poslal Belokiho k zemi. Jezdec si zlomil stehenní kost, loket i zápěstí. Tento pád mu ukončil kariéru.

Lance Armstrong byl donucen Belokiho objet, což znamenalo pokračovat polem. Sice si zkrátil trať, ale komisaři rozhodli, že v jeho situaci neměl jinou možnost a výhodu nezískal, proto ho nepostihli žádnou penalizací.

2009 – Jens Voigt

Jeden z nejhrůzostrašnějších pádů, které kamery na Tour de France zachytily. Při sjezdu z Col du Petit Saint Bernard mu nerovnost na silnici rozhodila kolo a následoval pád v rychlosti přes 80 km/h. Jens Voigt dlouho nehybně ležel, ale následkem pádu byla „jen“ zlomená lícní kost a těžký otřes mozku.

2011 – Johnny Hoogerland

Další z pádů, u kterého divákům pořádně zatrnulo. Johnny měl v plánu útočit v kopcích, aby zvyšoval svůj náskok ve vrchařské soutěži, když ho společně s Junem Antoniem Flechou srazilo projíždějící novinářské auto, které se snažilo zamezit srážce se stromem. Náraz poslal závodníky přímo do ostnatých drátů na plotě vedle silnice. Hoogerland sice ztratil 17 minut, ale etapu dokončil. Ošetření jeho zranění si vyžádalo 33 stehů do hlubokých ran přes jeho hýždě a nohy. Další den nenastoupil.

2014 – Mark Cavendish

Mark Cavendish padá při dojezdu první etapy Tour v roce 2014. Snažil se prosmýknout úzkou mezerou. To se mu nepovedlo a kromě sebe shodil i Simona Gerranse. Tomu se omluvil a za způsobení pádu vzal plnou odpovědnost. Tour pro něj ale skončila, se zlomenou klíční kostí dál pokračovat nemohl.

2014 – Alberto Contador

Heroický výkon podal Alberto Contador po svém pádu v desáté etapě, kdy si zlomil holenní kost na pravé noze. Po pádu se nechal ošetřit, dostal nové kolo a se zlomenou nohou vyjel stoupání první kategorie na Col du Platzerwasel o minutu a půl rychleji než zbytek pelotonu. Peloton dostihl, ale pro bolest nemohl pokračovat a byl donucen vzdát.

2015 – Celý peloton

Téměř celý peloton se poroučel k zemi ve vysoké rychlosti ve třetí etapě. Odnesl to hlavně Fabian Cancellara, který si zlomil několik obratlů, ale i další jezdci museli Tour kvůli mnohočetným zlomeninám opustit.

2016 – Chris Froome

Slavný pád Chrise Frooma, který nebyl až tak hrůzostrašný. Jednalo se o pád do kopce, kdy jezdci narazili do motorky, jež byla zastavena špalírem diváků. Nikdo neutrpěl žádná zranění, Chris ale přišel o své kolo. Rozhodl se tedy pokračovat po svých. Právě tato dvanáctá etapa je známá díky fotkám Chrise běžícího v cyklistických tretrách vstříc cíli. Časová ztráta byla velká, ale protože se k němu kvůli divákům nemohlo dostat týmové auto, rozhodčí jeho ztrátu uměle zmenšili, jinak by o vítězství na Tour bojovat nemohl.

2017 – Mark Cavendish

Shodil ho Petr Sagan ve sprintu, nebo ne? Co vypadalo jako jednoznačná situace, vyústilo v možná unáhlené rozhodnutí traťových komisařů, kteří vyloučili Petra Sagana z Tour. Saganův loket je na videu jasně viditelný a zdá se být příčinou Cavendishova pádu. Mark ale začal padat už mnohem dříve, když se snažil procpat téměř neexistující mezerou kolem bariéry. Svá řídítka měl zaseknutá pod Saganovým loktem, který pouze balancoval a měl vystrčený pravý loket a levé koleno. Cavendish nemohl pokračovat kvůli zlomené lopatce a Sagana vyloučili. Spousta fanoušků byla nepříčetná a po této události ze čtvrté etapy přestali Tour sledovat.

2018 – Lawson Craddock

Pád hned během první etapy, při kterém si zlomíte lopatku, by většině závodníků jejich účast na Tour ukončil. Ovšem ne Lawsonu Craddockovi. Tento mladý Američan najel v první etapě na bidon odhozený na cestu, který způsobil jeho pád. Kromě zlomené lopatky si roztrhl obočí, ale byl odhodlaný pokračovat dále. Během Tour zřídil transparentní účet, na který po každé etapě, kterou dokončil, přispívali sponzoři a fanoušci. Peníze použil na opravu velodromu pro mládež ve svém rodném městě.

2018 – Philippe Gilbert

Během šestnácté etapy se Philippe doslova nevešel do zatáčky ve sjezdu a přeletěl nízkou zídku a spadl do asi čtyřmetrové propasti. S pomocí řidiče doprovodné motorky ho dostali ven a Phillipe Gilbert dojel zbývajících 60 km do cíle etapy v Bagnères-de-Luchon. Se zlomenou čéškou. Koleno měl potom napuchlé jako meloun.

2019 – Wout van Aert

Jeden z favoritů časovky spadl kilometr před cílem ve městečku Pau. Wout van Aert se svým vítězstvím v desáté etapě podílí na úspěchu týmu Jumbo-Visma na letošní Tour. Ovšem třináctá etapa mu byla osudná, když se snažil získat nějaký čas rychlým a riskantním průjezdem zatáčky. Zavadil kolenem nebo řídítky o bariéru a během pádu si způsobil hlubokou tržnou ránu, kterou mu museli operovat. Svoji první Tour tak nedokončí, ale od tohoto mladého talentovaného závodníka můžeme čekat ještě spoustu vítězství.

Smrtelná Tour de France

Pády a zranění z nich jsou ještě tou lepší variantou. Cyklisté po nich často museli z Tour odstoupit, ale dříve nebo později se znovu vrátili do kolotoče závodů. Bohužel se v historii Tour našly i případy, kdy už se domů nevrátili.

Prvním, kdo zahynul přímo při závodě na Tour, byl 14. července 1935 Španěl Francisco Cepeda, jemuž se stal osudným pád ve sjezdu z Galibieru. Při pádu ve sjezdu zahynul i Ital Fabio Casartelli, olympijský vítěz v silničním závodě z Barcelony 1992. Psal se datum 18. července 1995 a při sjezdu z Col de Portet d’Aspet spadlo sedm lidí. Včetně Casartelliho. Ten jako jediný zůstal bezvládně ležet na zemi. Lékaři u něj byli bleskově, rychle přivolali vrtulník. V něm vydechl naposledy. V nedožitých 25 letech podlehl těžkým zraněním hlavy.

Třetím cyklistou, který se z Tour domů nevrátil, byl Brit Tom Simpson. Ten nezemřel ve sjezdu, ale paradoxně při stoupání na vrchol Mt. Ventoux. Stalo se to 13. července 1967. Simpson byl mistrem světa z roku 1965 a ten den chtěl moc útočit, aby se v pořadí posunul ze stávajícího sedmého místa. Před etapou zkonzumoval větší množství dopingu a v kombinaci s dehydratací a vyčerpáním při těžkém stoupání zkolaboval a spadl na zem. Čtyřicet minut poté ho policejní vrtulník převezl do nemocnice v Avignonu, kde byl prohlášen za mrtvého. Následná pitva odhalila stopy amfetaminu v kombinaci s alkoholem, v hotelovém pokoji Simpsona bylo nalezeno větší množství zakázaných látek.

Brit Tom Simpson nezemřel ve sjezdu, ale paradoxně při stoupání na vrchol Mt. Ventoux.

Všechny tři případy skončily tragicky i proto, že cyklisté dlouho jezdili na Tour bez přilby. Poprvé je cyklisté museli mít v roce 2005. Experti tvrdí, že kdyby měl helmu Casartelli, určitě by přežil.

Tato stránka používá cookies

Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.